Knihkupectví
Hodonín

Když jsem roku 1945 vystoupila z lodi, která mě dopravila do Spojených států, moji američtí příbuzní na mě naléhali, abych zapomněla na všechno, co se stalo mé rodině – a mně – během války. Říkali mi, abych na to už nikdy nemyslela a nemluvila o tom.Bylo mi patnáct a oni byli dospělí, tak jsem je poslouchala. Mlčela jsem čtyřicet let. Ale nebyla jsem doopravdy svobodná, dokud jsem nezačala mluvit o tom, co se mi přihodilo jako dítěti. Toto je můj příběh.------------------------Irene Butterová, rozená Hasenbergová, byla šťastná malá holčička, když do jejího života poprvé zasáhl fašismus. Napoprvé se její rodině podařilo uniknout, když se vzdala svého majetku a zázemí, opustila příbuzné a odstěhovala se z Německa do Nizozemska. Temný mrak zrůdné ideologie je ale brzy dostihl i tam. Zpočátku měli Hasenbergovi štěstí, jako zázrakem několikrát unikli před transportem do koncentračního tábora, nakonec je ale dostihl stejný osud jako tisíce jiných židovských rodin. V táboře Bergen-Belsen zažila Irene nepředstavitelné hrůzy, strach, hlad, špínu a ponižování, ani ona, ani její rodina ale neztrácela naději. Konečně se zdálo, že se na rodinu usmálo štěstí, dostali se na svobodu, ale ještě cestou z tábora zemřel Irenin otec a ona sama byla odtržena od matky a bratra.Přes všechno zlo, které zažila, přes nenávist a pohrdání, kterým čelila, se Irene rozhodla nebýt obětí holocaustu, odmítla být nepřítelem. Dál vidí v lidech dobro a její celoživotní snahou je „nebýt nikdy tím, kdo jen přihlíží“.